VÝZNAMNÉ MESTÁ 16.diel: Tabríz /Iránska islámska republika/

Město Tabríz jako hlavní město dnešní íránské provincie Východní Ázarbajdžán se ve městě Tabríz nachází guvernorát Východní Azarbájdžán, který je nejdůležitější vládní institucí v této íránské provincii. Centrální jádro této instituce se nachází ve východním Ázerbájdžánském guvernérském paláci v centru města Tabríz. Během posledních tisíc let historie bylo město Tabríz vždy politickým centrem na národní nebo regionální úrovni jako hlavní město země nebo hlavní město státu. Během éry Qajar bylo toto město sídlem koruny Qajar, což pokračovalo až do vydání ústavního dekretu Muzaffar al-Din Šach Qajar v roce 1285. Během tohoto období vládli Tabrízu a celému Ázerbájdžánu korunní princové, kteří měli blízko ke kajarským králům. V současné době dvě země, a to Turecko a Ázerbájdžánská republika, mají aktivní konzulát ve městě Tabríz. V minulosti mělo ve městě Tabríz konzuláty 11 zemí, včetně konzulátů USA, Ruska, Francie, Německa, Rakouska, Británie a Osmanské říše. Většina konzulátů cizích zemí zahájila svou činnost ve městě Tabríz během Qajar éry, kdy toto město Tabríz bylo korunním sídlem Íránu. Britský konzulát byl nejstarší zahraniční politickou reprezentací ve městě Tabríz, která byla založena v roce 1837. Ruský konzulát, který zahájil činnost krátce po tomto datu, se nacházel v konzulátní uličce. Ve stejné uličce byl v roce 1866 otevřen také francouzský konzulát. Tato ulička se stala známou jako „Consulate Alley“ kvůli existenci těchto dvou konzulátů. Také konzulát USA byl založen v roce 1906. Většina z těchto zahraničních konzulátů byla během premiérování Mossadegh uzavřena, s výjimkou konzulátu USA a konzulátu Sovětského svazu. Tyto dva konzuláty pokračovaly v provozu až do revoluce v roce 1979. V posledních letech, s nárůstem obchodních a kulturních výměn mezi tímto regionem a sousedními zeměmi, dvě země, Turecko a Ázerbájdžán, aktivovaly své konzuláty ve městě Tabríz. Z historického hlediska celkově město Tabríz bylo vybráno jako hlavní město mnohokrát počínaje od doby Atropates, což ke konci Achaemenidské říše byl Atropates guvernérem (satrapem) achajmenovské provincie Médie. V rozhodující bitvě u Gaugamely (říjen 331 př. n. l.) mezi Dariem a Alexandrem velel Atropates achajmenovským jednotkám z Médie a Sacasenu. Od roku 1265 bylo město Tabríz hlavním městem Ilkhanátské (mongolské) dynastie. Během éry Ghazan Khan, který se dostal k moci v roce 1295, dosáhlo město Tabríz největšího lesku. Pozdější říše sahala od Amudarji na východě k egyptským hranicím na západě a od Kavkazu na severu k Indickému oceánu na jihu. Znovu město Tabríz bylo hlavní město Íránu během dynastie Qara Qoyunlu v letech 1375 až 1468, což Turkomané Qara Qoyunlu byli zpočátku vazaly Jalayiridského sultanátu v Bagdádu a Tabrízu asi od roku 1375, kdy vůdce jejich předního kmene vládl Mosulu. Nicméně, oni se vzbouřili proti Jalayiridskému sultanátu a zajistili si svou nezávislost na Jalayiridskéh dynastii dobytím města Tabrízu. Poté město Tabríz bylo hlavní město Íránu během Ag Qoyunlu v letech 1468–1500, bylo to hlavní město Íránu v Safavidů, a to v období od roku 1501 až do jejich porážky v roce 1555. A i během Qajar dynastie, město Tabríz bylo používán jako rezidenční centrum íránského korunního prince (1794-1925), kdy Rodina Qajar převzala plnou kontrolu nad Íránem v roce 1794 a sesadila Lotf 'Ali Khan, posledního Šacha dynastie Zandů a znovu potvrdila íránskou suverenitu nad velkými částmi Kavkazu. V roce 1796 se Mashhad snadno zmocnil Agha Mohammad Khan Qajar, čímž ukončil dynastii Afsharidů. Město Tabríz se nachází na západě provincie Východní Ázarbajdžán a na extrémním východě a jihovýchodě planiny Tabríz. Toto město Tabríz je ze severu ohraničeno horami Pekechin a Aun Bin Ali, ze severovýchodu horami Gozni a Bababaghi, z východu průsmykem Payan a z jihu svahy pohoří Sahand. Město Tabríz je ze severu, jihu a východu ohraničen horami a ze západu rovinatými zeměmi Tabrízské roviny a slanými bažinami Talcherud (Ajichai) a stal se poměrně velkou jámou nebo mezihorskou nížinou. Výška tohoto města Tabríz se liší od hladiny moře od 1348 metrů na dálnici Marand do 1561 metrů v sousedství Zafaranieh a obecný svah země Tabriz je směrem k centru města Tabríz a poté směrem na západ. Silniční vzdálenost mezi tímto městem Tabríz do Ardabilu je 219 km, do Zanjanu je 280 km, do Urmie je 149 km a do Teheránu je 599 km. Rozloha města Tabríz se z roku 1280 na 1365 zvětšila téměř 20krát, takže plocha tohoto města Tabríz se zvětšila ze zhruba 7 kilometrů čtverečních v roce 1280 na 17,7 kilometrů čtverečních v roce 1335, 45,8 kilometrů čtverečních v roce 1355 a nakonec 140 kilometrů čtverečních v roce 1365. Rozloha města Tabríz se ve slunečním roce 2005 zvýšila na 237,45 kilometrů čtverečních, z čehož 25,22 kilometrů čtverečních - což odpovídá 11% celkové rozlohy města - bylo součástí opotřebovaných struktur. Íránské město Tabríz se rozkládá v údolí, v nadmořské výšce 1350 m na soutoku řek Kuri a Adži, severně od něj se vypíná masiv stratovulkánu Kúh-e Sahand V roce 2006 zde žilo 1 460 961 obyvatel, z velké části etnických Ázerbájdžánců. Město Tabríz je velké město v íránském regionu Ázarbajdžán, třetí největší město Iránu z hlediska své rozlohy, a hlavní město provincie Východní Ázarbájdžán a centrální jádro metropole Tabríz. Toto město Tabríz je známé jako největší ekonomické centrum ázerbájdžánského regionu Íránu a administrativní, komunikační, obchodní, politické, průmyslové, kulturní a vojenské centrum tohoto regionu. Město Tabríz má dnes rozlohu 244,51 kilometrů čtverečních (Harim Shahr: 1014,45 kilometrů čtverečních) a jak jem uvel výše je tedy třetím největším městem v Íránu (co do rozlohy) po městách Teheránu a Mašhadu. Populace města Tabríz byla 1 584 855 lidí (Harim Shahr: 1 727 476 lidí) v roce 2016 a v roce 2022 dosáhl 1 643 960 lidí; Na základě toho je pátým nejlidnatějším městem Íránu a 344. nejlidnatějším městem světa. Z veliké části obyvateli města Tabrízu jsou etničtí Ázerbájdžánci, kteří mluví ázerbájdžánskou turečtinou s tabrízským přízvukem. Ázerbájdžánština j turkický jazyk blízce příbuzný a částečně vzájemně srozumitelný moderní turečtině. Spolu s turečtinou, turkmenštinou a gagauzštinou je Ázerbájdžán členem oghuzské větve jihozápadní skupiny turkických jazyků. Jazyk obyvatel města Tabríz je známý jako ázerbájdžánská turečtina a v tomto městě žije menšina perských mluvčích a Arménů, kteří hovoří plynně ázerbájdžánskou turečtinou. Také Zainul Abdin Shirvani (současník Fath Ali Shah a Muhammad Shah) potvrzuje v knize „Hadayq al-Sayah“, že obyvatelé města Tabríz mluví tímto jazykem. Před příchodem tureckého jazyka do regionu mluvili obyvatelé Tabrízu ázerbájdžánským jazykem s dialektem Tabrízi, který byl v Ázerbájdžánu běžný až do 18. století. Ázerbájdžánština je jedním z íránských jazyků a má blízko k dialektům na jihu Kaspického moře a oblasti Tati. Ázerbájdžánská turečtina v Íránu – na rozdíl od Ázerbájdžánské republiky – se píše perskou abecedou. Olya Chalabi, slavný osmanský cestovatel, ve svém cestopisu (roky 1647 až 1654 po Kristu) popisuje jazyk obyvatel Tabrízu takto: „ Vládci kultury a vzdělanosti města mluví persky, ale jeho Tere Afshar a Gok Dulags mají zvláštní přízvuk, z nichž je uvedeno několik příkladů: Heze Tanme Misham, jsem jako vzpomínka na Olubadar, Darjunhamsham, Yaronjusham, Aparkilen Chakri. Zmínka o tomto cestopisu ukazuje, že až do roku 1650, tedy asi šest set let po nadvládě tureckojazyčných dynastií nad provinciemi Íránu, zejména Seldžuků a Kočů, a osídlení některých turkických - mluvící kmeny a kmeny v této oblasti, jazyk lidí z Tabrízu byl stále zcela turecký, nebyl převeden. Pokud jde o národnostní složení občanů Íránské islámské republiky žijících ve městě Tabríz, etnicita lidí žijících v Tabrízu zahrnuje 96,5 % íránských Ázerbájdžánů, 2,9 % mluvících persky a 0,6 % z jiných etnik. Také srovnávací studie o genetické struktuře 352 Íránců ukázala, že íránští Ázerbájdžánci a možná i lidé z města Tabríz mají blízkou genetickou spřízněnost s lidmi z Gruzie. Na základě cestopisů a historie sepsané cestovateli a historiky, kteří prošli Tabrízem, žily v Tabrízu v minulosti různé etnické skupiny. Například podle benátských cestovatelů, kteří navštívili město Tabríz v době Aqqoyunlu: „Íránci, Turkmeni, safavidští nomádi a Arméni“ byli obyvatelé města Tabríz. Antonio Tenreiro (portugalský světoběžník) napsal o lidech ve městě Tabríz v roce 1525 (ve stejné době za vlády Šacha Tahmasaba Safaviho): „V tomto městě žijí persky mluvící lidé a někteří Turkmeni, všichni jsou běloši a mají krásný vzhled". Pokud jde o náboženské složení občanů Íránské islámské republiky žijících ve městě Tabríz, většina obyvatel města Tabríz jsou muslimové šíitského vyznání. V tomto městě Tabríz však ale žije také i menšina arménských křesťanů s 1097 lidmi, Asyřanů s 503 lidmi, Zoroastrijů s 26 lidmi, dalších křesťanů se 17 lidmi a Kilimi s 5 lidmi. V této souvislosti za zmínku stojí kotel Panny Marie, ktrý je jedním z křesťanských kostelů ve městě Tabríz. Kostel Panny Marie pocházející ze šestnáctého století je největší a nejstarší kostel ve městě Tabríz a v tomto kostele se koná velký národní náboženský obřad křesťanské Arménské apoštolské církve. Tento kostel se nachází na konci ulice Shariati (Severní Šhanaz), na rohu modlitebního náměstí. Kostel Panny Marie ve městě Tabríz má nádvoří, kde byla postavena první tiskárna ve městě Tabríz, a to v roku 1889 byla díky úsilí biskupa Stepanose Mokhtiariana, chalífy Arménů z Ázerbájdžánu, připraven tiskařský stroj pro potřeby „aramské“ školy. Když byl u moci Šach Ismail I. korunován ve městě Tabríz v roce 1501, navzdory skutečnosti, že v té době většina obyvatel města Tabríz byli sunnité, prohlásil náboženství "dvanácti imámů šíitů" za oficiální náboženství Íránu. Město Tabríz má velké množství následovníků Ahl Haqa. Samozřejmě, podle nepsaného zvyku se statistiky z tohoto shromáždění nikdy nepřebírají; Ale každý cestovatel snadno pozná své muže podle jejich dlouhých knírů venku. Vzhledem k tomu, že město Tabríz bylo místem popravy Seyyed Ali Mohammad Bab (červenec 1850), je možné, že ve městě žili také i nějací baháisté. Ve městě Tabríz tvoří Arméni největší menšinu žijící v tomto městě Tabríz, a během arménské genocidy Osmanskou říší a současně s první světovou válkou usadili se mnozí arménští utečenci kromě jiného i ve městě Tabríz, právě tak, jako i v dalších částech íránského Ázerbájdžánu. Arménským náboženstvím ve městě Tabríz je arménská apoštolská církev, která je považována za jedno ze starověkých křesťanských náboženství. Dříve ve městě Tabríz žila také i malá populace Kilimanů. Poté, co „Hulakokhan“ v roce 1285 založil svou dynastii, se do tohoto města přistěhovalo mnoho Židů. Kvůli mnoha diskriminacím a zneužívání byla klimská populace ve městě Tabríz během safavidského období rozptýlena. V 19. století se však hovořilo o tom, že byli prominenty v oblasti výroby koberců. Později většina z nich migrovala do města Teheránu. Poloha města Tabriz na konci íránské obchodní cesty na západ a jeho poloha na Hedvábné stezce, kromě prosperity obchodu, po dlouhou dobu způsobila prosperitu kultury a umění v tomto městě. K této prosperitě přispělo i zakládání škol, jako je Ruba Rashidi. V současné době k prosperitě kulturních výměn v tomto městě přispělo založení Memorial School na konci 19. století a později založení Tabrizské univerzity a také existence intelektuálních proudů v tomto městě. Toto město Tabríz je také původem jedné z íránských malířských škol, která je známá pod názvem tohoto města, „Tabrízská škola“, která vznikla během éry Ilkhanů, Jalariánů, Qaraqoyunlu a Aqqoyunlu Turkmenů, a Safavidové. Z města Tabríz vzešlo mnoho osobností v oblasti poezie, literatury, umění, kaligrafie, historie, politiky, právní vědy, interpretace a filozofie. Mezi slavné lidi z Tabrízu v minulých staletích patří Nizam al-Din Tabrizi, šáfijský právník z 8. století, katarský Tabrízí, persky mluvící básník z 5. století, Khatib Tabrízí, učenec arabské literatury a autor knihy Diwan Hamasa v 5. a počátku 6. století, Taj al-Din Tabrizi, komentátor Shafi'i z 8. století, Mullah Qasim Anwar jmenoval mystikem a básníkem 9. století, Mulla Rajab Ali Tabrizi mudrcem a mystikem z 11. století, Badi al-Zaman Tabrizi, kaligraf a básník 11. století. Mezi současné celebrity Íránu patří lidé jako Seyyed Mohammad Hossein Tabatabai, komentátor a filozof. Sheikh Abdul Hossein Amini, autor knihy Al-Ghadir, Seyyed Hassan Taghizadeh, politik a výzkumník, Seyed Ahmed Kasravi, historik, Mohsen Hashtroudi, matematik, Hossein Kazemzadeh, spisovatel z Iranshahru, a Hossein Shaarhrymmham strávili část svého života v tomto městě Tabríz. Město Tabríz čelilo během své historie mnoha vzestupům a pádům. Historie tohoto města zažila cizí okupace i přírodní katastrofy - včetně smrtících zemětřesení. Současný základní kámen Tabrízu pochází z parthské a sásánovské éry. Tabríz byl jedním z nejdéle trvajících hlavních měst Íránu. Toto město Tabríz bylo národním nebo regionálním hlavním městem Íránu za vlády Rovaďanů, Atabkánů z Ázerbájdžánu, Khwarezmšáhů, Ilchánů, Chupánců, Jalariánů, Qaraqoyunluhů, Aqqoyunluhů, Safavidja z Afavidija. Írán, druhé národní hlavní město Íránu během vlády Qajar a regionální hlavní město Íránu během Krátkodobé vlády Azadiistánu a Ázerbájdžánu byly autonomní. Takovým způsobem, že Tabríz vzkvétal během 400leté vlády dynastie Rawadi a osídlení kmenem Azad Arab. A vrchol rozkvětu tohoto města souvisí s obdobím Ilkhanátu, který byl hlavním městem rozsáhlého území od Nilu po Střední Asii. Toto město Tabríz bylo známé jako páté nejlidnatější město na světě v roce 1500 našeho letopočtu a za dob Safavidů a jeho populace se rovnala Istanbulu – hlavnímu městu Osmanské říše. Tabríz znovu vzkvétal během Qajar období; takže v tomto období bylo město Tabríz známé jako nejdůležitější a nejpokrokovější město Íránu. [V současné době je toto město Tabríz považováno za jedno z důležitých hospodářských a průmyslových center v Íránu. V posledních dvou stoletích bylo město Tabríz původem mnoha společenských, kulturních a průmyslových rozvoje v Íránu; Aby toto město Tabríz zabránilo umlčení ústavní revoluce v Íránu a sehrálo klíčovou roli v následném vývoji a v procesu modernizace země. Podle některých bylo slovo Tabríz (schovávač horečky) použito pro toto město, aby skrylo "žár hory Sahand". Yaqut Hamavi hlásí v „Maajm al-Beldan“, že jméno města bylo vyslovováno „Tabríz“ v místním jazyce v době Yaqutovy návštěvy v Tabrízu. Podle toho se Minorski domnívá, že výslovnost Tabríz by měla patřit ke staré azarštině íránskému dialektu. Tento dialekt souvisí s tzv. íránskými dialekty jižně od Kaspického moře; nebo, pravděpodobněji, Tabríz je arabská výslovnost jména města v Bab Fealil (v arabštině). Také způsob psaní názvu tohoto města Tabríz v arménském jazyce a rozbor arménské konjugace ukazují závislost slova Taurij na „jazyku severní Pahlavi“. Nakonec Minorski dochází k závěru, že tento problém ukazuje, že původ názvu města Tabríz sahá až do rané dynastie Sassanidů. Nebose možná vrátí před Parthy. Podle Mustafy Momeniho v Encyclopaedia of Islamic World domorodci z Ázerbájdžánu nazývali Tabríz Tori (horký pramen nebo řeka). Až do počátku 14. století nazývali vesničané v okolí Tabrízu toto město Tori. Dokonce i nyní lidé z "Ghanbarabad" kolem Tabrízu nazývají toto město Touri. Ve starých spisech (například Abu al-Feda) se název tohoto města Tabríz objevuje ve formě „Turiz“ a stále se používá v kurdských a Tati jazycích jako „Turiz“ a „Touri“. Někteří orientalisté a starověké zdroje považovali jméno města Tabríz za starověký kořen ve střední a starověké Persii a související s horkem a termálními aktivitami hory Sahand. Arménské zdroje také znaly jméno města jako „Torge“ a „Toresh“ a v perštině jej vyslovovali jako Turz a podle běžného perského významu „horečka“ “ a „úkrytová horečka“ a pravděpodobně název Tabrízu je „úkryt“. Plivat a teplo“ a je spojován s „sopečnými pohyby hory Sahand“. Encyclopædia Britannica má také podobný názor a považuje Tabríz za původně „tep + riz“, něco, co způsobuje proudění tepla a je pravděpodobně způsobeno horkými prameny kolem něj. Pokud jde o název města, existuje ještě jedno idiomatické, ale oblíbené vysvětlení; včetně skutečnosti, že manželka Haruna al-Rašída, Zubaydah, dostala horečku; Poté, co zůstal v této oblasti několik dní, jeho nemoc zmizela kvůli mírnému a příjemnému počasí a řekl jim, aby na tomto místě postavili město a pojmenovali ho „Tabríz“. Nicméně Ahmad Kasravi ve své knize "Azari" nebo starověký jazyk Ázerbájdžánu považuje taková odůvodnění za slangová a nesprávná. Město Tabríz má spoustu přezdívek a titulů: Město Tabríz je město prvenství, město Tabríz je město bez žebráků, město Tabríz je město podchodů a nadjezdů, město Tabríz je hlavní město islámského turismu v roce 2018, město Tabríz je nejbezpečnější město Íránu, město Tabríz je nejzdravější město Íránu, město Tabríz je kolébka investic Íránu, město Tabríz je druhé průmyslové město Íránu, město Tabríz druhé akademické město Íránu, město Tabríz je druhé město íránských výškových budov, město Tabríz je druhé centrum lékařských věd v Íránu, město Tabríz je druhé město přitahující zdravotní turisty v Íránu, město Tabríz je město íránské čokolády, město Tabríz je íránské automobilové centrum, město Tabríz je íránské centrum výroby komponentů, město Tabríz je středovýchodní centrum výroby dieselových motorů, město Tabríz je světové město tkaní koberců a jedno z nejvýznamnějších měst pro imigranty v Íránu. Slavnostní otevření první íránské tramvajové linky v Tabrízu (známé jako Qonqa ) v roce 1860; Město prvenství je jednou z přezdívek Tabrízu. Raná historie města Tabrízu stále není správně známa a vede se o ní mnoho diskuzí. Raná historie Tabrízu není dobře zdokumentována. Nejstarší civilizační znaky ve městě patří k hrobu z doby železné z 1. tisíciletí př. n. l., který byl objeven koncem 90. let 20. století na severní straně Modré mešity. Tato Modrá mešita je historická mešita ve městě Tabríz. Mešita a některé další veřejné budovy byly postaveny v roce 1465 na příkaz Jahan Šacha, vládce Kara Koyunlu. Tato modrá mešita byla vážně poškozena zemětřesením v roce 1780, takže zůstal pouze iwan (vstupní hala). Rekonstrukce Modré mešity začala v roce 1973 Reza Memaran Benam pod dohledem íránského ministerstva kultury. Stále však není kompletní. Město Tabríz také zapsané jako Tarui nebo Tauris, na epigrafu asyrského krále Sargona II., vzniklo nejpozději v roce 714 před Kristem. Modrá mešita ve městě Tabrízu byla postavena na příkaz Jahan Šacha, vládce Kara Koyunlu. Manželka Jahan Šacha, Khatun Jan Begum (zemřel 1469), založila nadaci ( vaqf ) na stavbu mešity. Avšak jen o několik let později byli Jahan Šach a jeho Kara Koyunlu svrženi Uzunem Hassanem z Ak Koyunlu a Tabríz byl zabrán. Džahan Šach, Saleha Khatun, dohlížela na zbytek stavebních prací nových vládců. Za vlády Yaquba bin Uzun Hasana „byla dokončena kopule mauzolea mešity a také její hlavní části“. Sandra Aube dodává: „Několik detailů z interiéru mauzolea, jako jsou alabastrové kusy ze stěnových panelů a hlavní modlitební výklenek (meḥrāb), prozrazuje, že mauzoleum nebylo nikdy zcela dokončeno. Ačkoli mauzoleum nebylo nikdy dokončeno, když Safavidové převzali kontrolu nad městem Tabrízem a učinili z něj své hlavní město, samotná Modrá mešita sloužila novým vládcům jako mešita během první poloviny 16. století. V roce 1514, poté, co byli Safavidové poraženi v rozhodující bitvě u Chaldiranu , Osmané obsadili a vyplenili město Tabríz, včetně Modré mešity. Aube poznamenává, že nejméně osm koberců bylo uloupeno Turky a odvezeno do Istanbulu. Aube poznamenává, že i když není známo, zda Turci zaútočili na samotnou stavbu během dobytí a obsazení Modré mešity, několik zemětřesení budovu mezi 16. a 18. stoletím poškodilo. Zvláště vážně byla poškozena zemětřesením v roce 1780. V 17. století však již byla Modrá mešita údajně „zcela zničena a opuštěna“. V 19. století místní obyvatelé Tabrízu vyplenili ruiny budovy. Ve 20. století, během Pahlavího éry, byla mešita konečně přestavěna. Rekonstrukce je prováděna podle plánů a dohledu Mohammada Rezy Memarana Benama, tradičního architekta z města Tabrízu, s autoritou Íránské organizace kulturního dědictví. Někteří historici tvrdili, že ráj Eden byl postaven na současném místě města Tabríz. A to zejména velký Egyptolog David Rohl dokazuje, že legendární rajská zahrada byla poblíž města Tabrízu. První existující spis o Tabrízu je tedy nápis asyrského krále Sargona II. Objevy učiněné během šedesátých let dvacátého století na místě muzea doby železné poblíž centra Tabrízu naznačují existenci civilizace v současné poloze města Tabríz v prvním a druhém tisíciletí před Kristem /před naším letopočtem/. Toto město Tabríz bylo v historii několikrát zvoleno jako hlavní město vlády různých králů, počínaje érou Atropatů a jeho dynastií. Mezi prvními z těchto případů bylo hlavní město Tabríz hlavním městem vládce Alexandra Velikého pod jménem Atropate. Samotný Atropates, který žil, rspektive se narodil cca roku 370 před Kristem – zemřel po roce 321 před Kristem nakonec sloužil Alexandrovi Velkému šlechtici, který sloužil Dariovi III. před Kristem, šlo o nezávislé království a dynastie, která byla pojmenována po něm. Diodorus ho označuje jako Atrápēs (Ἀτράπης), zatímco římský historik Quintus Curtius jej mylně nazývá „Arsaces“. Řada badatelů je toho názoru, že pevnost „Taruyi-Tarmakis“, jejíž jméno se objevuje v nápisu Sargona II. (asyrského krále v letech 721 až 705 před Kristem), se nacházela v místě současného města Tabríz. V nápisu Sargon II je tato pevnost popsána jako velká a prosperující pevnost s hnízdními valy. Podle Sargenova nápisu byla tato pevnost místem, kde byli drženi záložní koně jezdců Urartu, které bylo zničeno při asyrském útoku. Toto spojení mezi městem Tabrízem a městy a hrady Médů je však mezi badateli sporné. V knize „History of Iran“ (vydané Cambridge University ) se uvádí, že město Tabríz bylo postaveno na začátku sasánovského období (třetí nebo čtvrté století po Kristu) nebo pravděpodobněji k této události došlo v sedmém století. Současné město Tabríz bylo postaveno na troskách města „Torej“ (Barah). Torge je jedním z nejdůležitějších obchodních center v regionu a bylo velmi důležité jako most mezi východem a západem. Toto město bylo hlavním městem této oblasti za parthských vládců Arménie. Podle Vladimíra Minorského v Encyklopedii islámu, příběh o tom, že parthský král Arménie obsadil město Tabríz a učinil toto město Tabríz hlavním městem Arménie jako pomstu za zabití Erdovana (posledního parthského krále) Ardeshirem Babakanem (zakladatelem dynastie Sassanidů) vychází pouze z Vardanových spisů. Arménský historik ve dvacátém století není ve starých pramenech zmíněn a toto vyprávění má lidové kořeny. Město Tabríz byl pravděpodobně zničen ve 4. století po Kristu a v době arabské invaze nebyl ničím jiným než malou vesnicí. Po dobytí Ázerbájdžánu se v Ázerbájdžánu usadily skupiny Arabů. Po muslimském dobytí Íránu arabský kmen Azd z Jemenu sídlil v Tabrízu. Od této doby začal vývoj postislámského Tabrízu. Islámský geograf Yaqut al-Hamawi říká, že Tabríz byl vesnicí předtím, než do Tabrízu dorazil Rawwad z kmene Azd. V roce 791 po Kristu Zubaidah, manželka abbásovského chalífy Harúna al-Rašída přestavěla Tabríz po ničivém zemětřesení a zkrášlila město natolik, že si získala uznání za to, že byla jeho zakladatelem. Během chalífátu Mansour Abbasi muž jménem „Rawad“ z kmene „Azd“, jednoho ze slavných jemenských kmenů, usadil v Tabrízu a jeho synové začali stavět první hradby města. Podle Yaquta Hamaviho byl Tabríz vesnicí, dokud do ní v době Mutawakkul Abbasi přišla řeka Azdi. Po Rawadovi tam jeho syn „Wajna“ a jeho bratři postavili paláce a postavili zeď kolem města Tabríz. Pak do toho města Tabríz přišli lidé. Motahar bin Tahir Moghadsi chválil město Tabríz a jeho současník Ibn Hawqal považoval město Tabríz za prosperující více než většina malých měst Ázerbájdžánu. Zatímco spisovatelé Ibn Khordadbah, Ahmad Ibn Yahya Balazri a Tabari zmínili Tabríz mezi malými městy Ázerbájdžánu. Tabríz se začal rozšiřovat v desátém století a jeho význam vzrostl v oblasti Ázerbájdžánu. Po silném a ničivém zemětřesení Tabrízu v devátém století Mutawakkul Abbasi okamžitě vydal rozkaz k přestavbě města Tabrízu. Když Nasser Khosrow, který toto město navštívil v dsátém století, uvedl rozlohu Tabrízu jako 1400 x 1400 kroků, na základě čehož se nezdá, že by rozloha města přesáhla jeden kilometr čtvereční. Členové rodu Rawadian byli vládci Tabrízu až do dvanáctého století s několika přerušeními. V historických spisech z éry Seldžuků není mnoho zmínek o městě Tabrízu. V Rahal al-Sudor je zmíněno, že poblíž tohoto města Tughrel oslavil svatbu s chalífovou dcerou. Po smrti sultána Mahmuda z Ghaznavi (v roce 1030) došlo mezi Dawoodem, synem sultána Mahmuda, a jeho bratrem Masoudem kvůli držení města Tabrízu, ve kterém Dawood zvítězil a učinil město Tabríz sídlem jeho vlády. Jak lze vidět z historických důkazů, od dob Qezela Arslana ve dvanáctém století se Tabríz navždy stal hlavním městem Ázerbájdžánu. V ramadánu roku 1208 byl Tabríz, stejně jako jeho přilehlá města a území, dobyto Gruzínským královstvím za vlády Tamary Veliké jako odpověď na masakr 12 000 křesťanů v gruzínsky kontrolovaném městě Ani o Velikonocích muslimy. V nedalekém Ardebilu, dobytém také Gruzínci, bylo zabito až 12 000 muslimů. Gruzínci pak postupovali dále a cestou vzali Khoye a Qazvina. Na začátku 13. století Mongolové dvakrát zaútočili na město Tabríz; Po obdržení kompenzace se ale vrátili,nakonec však ale Mongolové konečně dobyli celý Ázerbájdžán, zejména město Tabríz. Město Tabríz dosáhlo svého vrcholu prosperity během Ilkhananského období. Abaqa Khan, druhý král z dynastie Ilkhanátů, si vybral Tabríz za hlavní město území této dynastie a v tomto městě pokračoval ve své vládě nad územím od Nilu po Střední Asii. Po mongolské invazi Tabríz zastínil Maragheh jako pozdější ilchanidské mongolské hlavní město Ázerbájdžánu, dokud nebylo v roce 1392 vypleněno Timurem, což byl turecko-mongolský dobyvatel, který založil Timurskou říši v dnešním Afghánistánu, Íránu a Střední Asii a jeho okolí a stal se prvním vládcem dynastie Timuridů. Jako neporažený velitel je široce považován za jednoho z největších vojenských vůdců a taktiků v historii a také za jednoho z nejbrutálnějších. Timur je také považován za velkého mecenáše umění a architektury, protože se stýkal s intelektuály jako Ibn Khaldun, Hafez, a Hafiz-i Abru. Timur se narodil do Barlasovy konfederace v Transoxianě (v dnešním Uzbekistánu) 9. dubna 1336 a roku 1370 získal kontrolu nad západním Chagatai Khanatem. Z této základny vedl vojenská tažení po západní, jižní a střední Asii, na Kavkaze, a jižní Rusko, přičemž v tomto procesu porazil chány Zlaté hordy, mamlúky z Egypta a Sýrie, vznikající Osmanskou říši a pozdní indický sultanát Dillí a stal se nejmocnějším vládcem v muslimském světě. Z těchto výbojů založil Timuridskou říši, která se krátce po jeho smrti rozpadla. Jeho nástupce Ghazan Khan jej v roce 1295 zvolil za hlavní město Abaqa Khan, čtvrtý vládce Ilkhanátu, pro svou oblíbenou polohu na severozápadních pastvinách a učinil z něj hlavní správní centrum říše rozkládající se od Anatolie k řece Oxus, od Kavkazu po Indický oceán. Během vlády Ghazan Khan začaly reformy Ghazanu z tohoto města a během tohoto období bylo postaveno mnoho budov, včetně výstavby dvou satelitních měst a příkladů Šanb Ghazan a Rašidi Quarter. Za jeho vlády byly kolem města postaveny nové hradby a byly postaveny četné veřejné budovy, vzdělávací zařízení a karavansaraje, aby sloužily obchodníkům cestujícím po starověké Hedvábné stezce. Říká se, že byzantský Gregory Chioniades sloužil jako pravoslavný město biskupem v této době. Ve 13. století byli mnozí západní expeditéři, kteří navštívili město Tabríz na své cestě na východ, ohromeni bohatstvím města, jeho nádhernými budovami a institucemi. Marco Polo, benátský cestovatel, který tímto městem Tabríz prošel v roce 1275, napsal o tehdejší prosperitě tohoto města: "velmi velké město obklopené krásnými zahradami. Poloha tohoto města je vynikající, takže zboží se do tohoto města přiváží ze všech míst. Do tohoto města jezdí latinští obchodníci a zejména Janové, aby nakupovali zboží přivezené do tohoto města z jiných míst". Období slávy města Tabrízu pokračovalo během dynastií Timuridů, Qaraquionlu a raných Safavidů. Od roku 1375 do roku 1468 bylo město Tabríz hlavním městem státu Qara Qoyunlu v Ázerbájdžánu až do porážky vládce Qara Qoyunlu, Jahan Shah, bojovníky Ag Qoyunlu. Ag Qoyunlus si vybral město Tabríz jako své hlavní město v letech 1469 až 1501. Některé ze stávajících historických památek včetně Modré mešity patří do období Qara Qoyunlu. V roce 1500 šach Ismail dobyl město Tabríz a založil v tomto městě první hlavní město nového Íránu v období Safavid. V této době byly asi dvě třetiny obyvatel Tabrízu 300-200 tisíc byli sunnité, postupně se však mnozí z nich stali vyznavači šíitské náboženství. Blízkost tohoto města k osmanským hranicím způsobila, že město Tabríz byl zranitelný vůči hrozbám této vlády. Tak, že to bylo zajato Osmany několikrát, než Safavid Šach Tahmasab v roce 1514 přesunul hlavní město z města Tabríz do města Qazvin. V roce 1501 vstoupil Ismail I. do Tabrízu a prohlásil jej za hlavní město svého státu Safavid. V roce 1514, po bitvě u Chaldiranu, bylo město Tabríz vypleněno Selimem I. 16. července 1534, před osmanským dobytím Bagdádu, Pargalı Ibrahim Paša obsadil město Tabríz. V roce 1555 převedl Tahmasp I. své hlavní město do Qazvinu, aby se vyhnul rostoucí hrozbě osmanské armády vůči jeho hlavnímu městu. Město Tabríz bylo znovu zajato na konci safavidského období a během dvanáctiletých válek mezi Íránem a Osmany a při obsazení Tabrízu Osmany v roce 1585, kdy byli lidé z tohoto města zabiti a vydrancováni Osmany. Mezi 1585 a 1603, město Tabríz bylo pod okupací Osmany. Poté, co to bylo retaken Safavids pod Abbas I Persie, město Tabríz rostlo jako hlavní obchodní centrum, rozvíjelo obchod s Osmanskou říší, Ruskem a Kavkazem. Město Tabríz bylo obsazeno a vydrancováno osmanským sultánem Muradem IV. v roce 1635, během osmansko-safavidské války (1623–39), než bylo město Tabríz opět vráceno zpátky do Persie na základě smlouvy Zohab v roce 1639. Město Tabríz bylo zcela zdevastováno silným zemětřesením v roce 1641. V létě roku 1721 zasáhlo město Tabríz velké zemětřesení, které zabilo asi osmdesát tisíc jeho obyvatel. Devastace města Tabríz pokračovala v letech 1724–1725, kdy město Tabríz napadla osmanská armáda. Během tohoto kola invaze Osmané uvěznili mnoho lidí ve městě Tabrízu, a asi dvě stě tisíc lidí z tohoto města Tabrízu Osmané zabili. Město Tabríz bylo následně znovu dobyto íránskou armádou, načež rozsáhlý hladomor v kombinaci s šířením smrtelných nemocí zabil více z těch, kteří ještě zůstali. Poté v roce 1780 zabilo další strašlivé zemětřesení dalších dvě stě tisíc lidí tohoto města Tabríz, přežilo jen asi třicet tisíc lidí. Tyto četné katastrofy tedy způsobily, že se město Tabríz na konci 18. století stalo "městem duchů" s pouhými 30 000 obyvateli. V těchto letech byla každá část města Tabríz řízena rodinou. Na konci 18. století bylo tedy město Tabríz rozděleno do několika čtvrtí, z nichž každý byl ovládán rodinou, a to až do roku 1799, kdy byl guvernérem města jmenován Qajarský princ Abbas Mirza. Během dynastie Qajar bylo město Tabríz sídlem korunního prince - během Qajar období bylo město Tabríz vybráno za korunní sídlo této dynastie. Korunní princ normálně sloužil také jako guvernér Ázerbájdžánské provincie. Některé ty nejdůležitější události v tomto období byly války mezi Qajar Íránem a sousedním Ruskem. Před ztrátou íránských kavkazských území – zahrnujících území dnešní Gruzie, jižního Dagestánu, Ázerbájdžánu a Arménii, po dvou rusko-perských válkách v první polovině 19. století město Tabríz, který měl strategickou polohu, pomohl k realizaci íránské nadvlády na jeho kavkazských územích. Se začátkem íránsko-ruských válek v tomto období bylo město Tabríz považováno za jeden z cílů ruských sil. Rusové nakonec v roce 1826 obsadili město Tabríz, respektive během poslední rusko-perské války, a to rusko-perské války v letech 1826–1828, bylo město Tabríz dobyto pro Rusko v roce 1826 generálem princem Eristovem, který do města vpochodoval s 3000 vojáky. Poté, co Abbás Mirza a Ivan Paskevič podepsali mírovou smlouvu, ruská armáda z města Tabríz ustoupila. Podpisem mírové dohody mezi Íránem a Ruskem se tedy toto město Tabríz opět dostalo do rukou íránských sil. Nicméně ruský politický a vojenský vliv zůstal hlavní silou ve městě Tabrízu a severoseverozápadním Íránu až do pádu ruské říše na počátku 20. století po roce 1917 v důsledku chaosu a rozvratu, který v Rusku způsobila zkázonosná bolševická revoluce. Po ústupu ruské armády zahájil kajarský korunní princ Abbás Mirzá z Tabrízu, tehdejší korunní princ a guvernér Ázerbájdžánu, rozsáhlé reformy a modernizaci ve městě Tabríz. Abbas Mirza v tomto městě Tabríz připravil novou mapu města Tabríz a začal přestavovat město Tabríz, dovezl průmyslové stroje, založil nový poštovní systém a daňový systém, zavedl první pravidelnou poštovní službu a zavedl moderní daňový systém. Také zahájil kampaň na přestavbu a provedl vojenské reformy, stejně jako v tomto městě Tabríz začala vojenská modernizace íránské armády a souvisejících průmyslových odvětví. Prosperita obchodních a kulturních výměn ve městě Tabrízu a ekonomická centrálnost tohoto města Tabríz v průběhu staletí vedly k rozvoji a expanzi občanských a společenských institucí ve městě Tabrízu. Rozvoj tohoto města Tabríz zesílil zejména relativní stabilitou během Qajarské éry s jeho blízkostí k Rusku a Osmanům a umístěním Suq al-Jishi na výměnné trase Východ-Západ. Proto mnoho vývojů a projevů moderní civilizace v zemi začalo od města Tabrízu. Během tohoto období se v tomto městě Tabríz před ostatními částmi Íránu zformovalo mnoho intelektuálních hnutí, sociálního, ekonomického a technického rozvoje a mnoho civilních institucí. Mnohé z prvenství v historii Íránu jako první tiskárna, první veřejné kino, první mateřská škola a první škola pro hluchoněmé v Íránu, moderní literatura, psaní her v perštině a ázerbájdžánské turečtině, a první ulice, která měla v Íránu elektřinu, byla právě ve městě Tabrízu. Město Tabríz je proto známé jako město prvenství. Blízkost tohoto města Tabríz k výměnné cestě se Západem způsobila spojení a růst intelektuálních a hnutí tohoto města Tabríz. Zřejmým bodem tohoto vlivu byla zvláštní role města Tabríz v ústavním hnutí. Díky geografické blízkosti Západu a komunikaci s osvícenskými hnutími v okolních zemích se Tabríz stal v letech 1905 až 1911 centrem íránských ústavních revolučních hnutí, což vedlo k ustavení parlamentu v Íránu a vytvoření ústavy. Sattar Khan a Bagher Khan, dva tabrízští reformisté, kteří vedli solidaritu tabrížského lidu proti absolutní monarchii, sehráli velkou roli při dosahování cílů íránské ústavní revoluce. Po ústavním potlačení Mohamedem Ali Šach Qajarem byla všechna konstituční hnutí v Teheránu umlčena. V této době ve městě Tabrízu a pouze v několika jeho čtvrtích stále existovali lidé jako Sattar Khan (národní velitel), Baqer Khan (národní vůdce) a Sheikh al-Islam, kteří tento úspěch střežili. Odpor města Tabrízu se setkal s reakcí vládních sil, takže město Tabríz bylo několik měsíců obléháno vládními silami. V roce 1909 byl Tabriz obsazen ruskými silami. Nakonec, na pokraji hladomoru ve městě Tabrízu, se zásahem ruských kozáků, aby zachránili život konzulovi této země, bylo obležení města Tabrízu prolomeno a osvobozenecké síly (Národní armáda) se přesunuly směrem k Teheránu. Po svobodě volali i lidé z jihu Isfahánu a Gilanu. Invazí bojovníků za svobodu a dobytím Teheránu dosáhli konstitucionalisté a bojovníci za svobodu vítězství v povstání, jehož počátkem bylo město Tabríz. Čtyři měsíce po úspěchu ústavní revoluce, v prosinci 1911, Rusové znovu obsadili město Tabríz. V důsledku tažení bylo město Tabríz kontrolováno a bráněno ruskými silami v letech 1911 až 1917. Od samého začátku první světové války Írán vyhlásil neutralitu. Když válka propukla v plném rozsahu, Tabríz a velká část severozápadního a severního Íránu byly již několik let de facto bráněna Ruskem. V pozdějších letech první světové války zasáhla osmanská vojska a převzala kontrolu nad městem Tabríz tím, že porazila ruské jednotky tam umístěné. Do této doby osmanská armáda vedená Enverem Pašou ohrožovala celou ruskou armádu v oblasti Kavkazu. Ruské jednotky osvobodili město Tabríz od Osmanů v pozdější fázi první světové války. V důsledku zkázonosné eskalace bolševické revoluce v Rusku byly ruské armády v íránském Ázerbájdžánu evakuovány a v důsledku mocenského vákua skutečná moc přešla do rukou místního výboru demokratické strany s Ismailem Nawbarim v jeho čele. Po první světové válce se tedy ve městě Tabríz zmocnil moci místní výbor Demokratické strany Íránu. V této době, s vakuem vojenské síly způsobené evakuací ruských sil, síly Osmanské říše obsadily Tabríz a vyhnaly demokratické vůdce tohoto města, včetně šejka Mohammada Khayaniho. Po ruském ústupu tedy Osmané město Tabríz znovu na několik měsíců do rozhodujícího konce války dobyli a poté ustoupili, respektive s rozpadem Osmanské říše padla i osmanská kontrola nad městem Tabrízem, díky čemu se město Tabríz opět mocensky vrátilo do rukou Íránců. Po první světové válce se začala nová éra v historii města Tabríz i celého regionu. Po svém návratu z exilu založil šejk Mohammad Khayabani v tomto městě autonomní vládu nazvanou Azadiistánská vláda a po potlačení a zabití vůdců této vlády silami ústřední íránské vlády se kontrola nad městem opět dostala pod kontrolu do rukou vlády. Když provedl Reza Khan převrat v Teheránu se Seyyed Zia převzal politickou moc Íránu. V období po převratu panovala v mnoha částech Íránu nespokojenost. Mezi tyto nepokoje patřila vzpoura majora Lahoutiho, velitele četnictva vee městě Tabrízu. Povstání Lahuti netrvalo dlouho a po týdnu byli poraženi íránskými kozáckými silami. Nakonec Reza Šach, brigádní generál perské kozácké brigády, se po státním převratu prohlásil za krále země. Začal sliby modernizačních programů v Íránu, které se soustředily na sjednocení země, pod myšlenkou jedna země, jeden národ. To zahrnovalo centralizaci moci a uvalení i určitých omezení na místní kulturu, dědictví a jazyk v íránském Ázerbájdžánu a ve městě Tabríz. Za vlády Rezy Šacha byla tedy přijata politika jedné země, jednoho národa. Tato politika byla založena na sjednocení všech věcí veřejných, včetně jazyka země. Během tohoto období byly přijaty politiky, které měly prosadit používání perského jazyka a farsiizaci záležitostí. Publikování v jiných jazycích, včetně ázerbájdžánské turečtiny, bylo zakázáno. Tradiční vzdělávací systém byl nahrazen moderním vzdělávacím systémem, ve kterém byla perština považována za jediný povolený íránský jazyk. Také, na rozdíl od centrálních provincií a kaspických pobřežních provincií, kde vláda začala tyto oblasti industrializovat, Ázerbájdžán z modernizace a následné industrializace za éry Rezy Chána příliš netěžil. Provincie Ázerbájdžánu se soustředila na Tabríz, který měl tradičně svého vlastního guvernéra, byla rozdělena na dvě provincie, východní Ázerbájdžán se soustředil na Tabríz a západní Ázerbájdžánskou provincii s centrem na Rezaiyeh (pod vlastním novým názvem) byl rozdělen a Ázerbájdžán, který byl kdysi íránskou branou pro obchod se Západem, byl zredukován na íránský sklad obilí. Plán modernizace Rezy Šacha pokračoval až do rozmachu druhé světové války. Za druhé světové války byla země navzdory deklaraci neutrality íránskou vládou obsazena okupována vojsky Sovětského svazu a Velké Británie. Okupanti poté vyzvaly Rezu Šacha k abdikaci a dosadily namísto něj jeho syna Mohammada Rezu jako nového loutkového krále země. Během druhé světové války a okupace Íránu Sovětským svazem a Velkou Británií byl tedy Reza Šach odstraněn od moci a zemřel v britském vězení v Jihoafrické republice v roce 1944. V rámci této společné britsko-sovětské agrese a okupace Íránu Sovětským svazem a Velkou Británií bylo samotné město Tabríz okupováno sovětskými vojenskými silami. Poválečná situace byla navíc ještě dále komplikována sovětskou pomocí vytvořit místní vládu s názvem Ázerbájdžánská lidová vláda v severozápadním Íránu, jejíž hlavním městem bylo město Tabríz, respektive po skončení druhé světové války sovětské síly odmítly tuto oblast evakuovat a takzvaná "demokratická" sekta Ázerbájdžánu, vedená Seyyedem Jafarem Pishevarim a s podporou Sovětů, pokusila ustavit autonomní vládu z ústřední vlády Íránu se sídlem v Tabrízu. Se stažením sovětských sil a útokem íránské armády byly síly "demokratické" sekty poraženy a takzvaná autonomní vláda íránského Ázerbájdžánu se zhroutila přesně rok po svém ustavení. Novou místní vládu podporovanou Sověty řídil Ja'far Pishevaria držel moc po dobu jednoho roku počínaje rokem 1946. Pishevariho vláda podporovala vzdělání v ázerbájdžánském jazyce a podporovala místní, zejména ázerbájdžánské kulturní dědictví. Po stažení sovětských sil však byly omezené ozbrojené síly Pishevari rozdrceny íránskou armádou a íránská vláda znovu převzala kontrolu nad městem Tabríz. Jedním z hlavních zařízení v období Pishevariho vlády bylo otevření Tabrízské univerzity, která hrála hlavní roli v pozdějších politických hnutích a protestech v regionu. Politika komunistické sovětské éry a Stalina, známá jako železná zeď, a uzavření severních hranic Íránu v tomto období zasadily velkou ránu obchodní prosperitě města Tabríz jako centra regionálních výměn se severním Íránem a jeho sousedy. Následujících 30 let, po zhroucení Pishevariho pro-sovětské ázerbájdžánské autonomní vlády, si město Tabriz užívalo stabilní éru až do revoluce v roce 1979. Během tohoto období město získalo město Tabríz mnoho investorů do svého průmyslu a transformovalo se na centrum těžkého průmyslu na severozápadě Íránu. Potřeba silné pracovní síly zvýšila imigraci z celého Ázerbájdžánu do Tabrízu. Během této éry a kvůli neustálé politice vládní centralizace v Teheránu, stejně jako změnám v komunikaci a dopravě, město ztratilo svou historickou dominanci ve prospěch toho, že je bránou pro reformy a modernizaci v zemi. Počínaje rokem 1978 a žárem íránské islámské revoluce sehrála hlavní roli v revoluci revoluční hnutí také i mnohých obyvatel Tabrízu, byť i někteří obyvatelé města Tabríz se domáhali větších práv ázerbájdžánské menšiny a nebyli spokojeni, když nedosáhli úplně všeho, co požadovali. Íránsko-irácká válka zasáhla toto město Tabríz stejně jako ostatní části západní poloviny Íránu. V 80. letech 20. století byla kvůli íránsko-irácké válce, stejně jako ve zbytku země, zastavena většina stavebních a rozvojových projektů ve městě, aby bylo možné financovat válečné náklady. Kromě nepřímých dopadů války byla průmyslová zóna města, zejména ropná rafinerie, také hlavním cílem náletů iráckých vzdušných sil kvůli blízkosti iráckých hranic a jejich strategické roli v ekonomice země. S eskalací války se útoky změnily na válku měst a letecké útoky se později změnily v náhodné útoky na obytné oblasti města v pozdější fázi války. Dobrovolnické síly v městě Tabrízu hrály významnou roli v obraně íránských hranic během let irácko-íránské války a přítomnost tabrízských dobrovolnických sil byla v té době pozoruhodná. Podle dostupných oficiálních statistik byl počet mrtvých (mučedníků) tohoto města Tabríz v této válce více než 4200 lidí. Během této války, během městské války, byly průmyslové a obytné oblasti tohoto města Tabríz více než 40krát napadeny iráckým letectvem. Mezi oběťmi leteckého bombardování Tabrízu bylo při bombardování budov této univerzity zabito 22 studentů Tabrízské univerzity. V poválečném období rozvoj tohoto města Tabríz rychle pokračoval. V posledních letech je Tabríz mnohem stabilnější a nový vývoj ve městě rychle mění tvář města Tabríz, respektive v posledních letech byl pro toto město Tabríz vypracován nový plán rozvoje, jehož účelem je vyvážit urbanistický rozvoj města Tabríz. Pokud jde o historicky cenné budovy nacházející se ve městě Tabríz, toto město Tabríz má dlouhou a pohnutou historii, první známky starověké civilizace v něm objevené pocházejí z roku 1500 před Kristem. Město Tabríz bylo během své pohnuté historie mnohokrát vážně poškozeno zemětřeseními a mnohokrát i útoky Seldžuků, Mongolů a Osmanů, kdy město Tabríz utrpělo vážné škody, a tyto časté války a přírodní katastrofy zničily velké části starých částí města Tabríz; stále však existuje mnoho historických památek z minulosti města Tabríz, které vykazují známky íránské architektury v různých dobách. Většina historických památek stojících v tomto městě Tabríz patří do období Ilkhanid, Safavid a Qajar. Toto město Tabríz má také mnoho děl a budov ze současné doby. Z historických budov ve městě Tabríz můžeme zmínit starobylé budovy Ališach citadelu a Modrou mešitu v centrální části města. Citadela Ališach je cihlová budova, která byla postavena na troskách mešity a je působivá svou jednoduchostí, velikostí a stabilitou. Modrá mešita je budova, která byla postavena kolem roku 829 po Kristu a je známá svými krásnými dekorativními modrými dlaždicemi. V centru města se nachází tržiště Tabríz, zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO. Tento trh je stále jedním z důležitých hospodářských center města Tabríz. Na okraji města Tabríz se na vrcholu hory Ainali s výhledem na město Tabríz nacházejí budovy, jako je mešita Ainali, a věří se, že to bylo ohniště Tabrízu v předislámské éře. Nachází se také ve velkém parku na jihovýchodě Tabrízu. Šahgli bylo považováno za letní sídlo guvernérů a vládců v Tabrízu a během Qajarské éry se začaly práce na jeho přeměně na veřejnou promenádu a nakonec, v době před islámskou revolucí, přestavbou centrální budovy a přístavbou přechod pro pěší k němu, bylo toto místo změněno na veřejnou promenádu. Dále ve městě Tabríz se nachází Městský palác Tabríz a Palác guvernéra východního Azarbajdžánu, v centru jsou současné budovy Tabrízu, které oba patří do období mezi první a druhou světovou válkou. Tarbiatská ulice v centru města má mnoho budov, které byly postaveny v době Mohammad Ali Tarbiat. V této ulici se i přes výstavbu nových obchodních center snaží zachovat originalitu jejího designu. Ve městě Tabríz je mnoho příkladů zničených historických míst, včetně budov postavených za vlády Šacha Ismaila Safaviho. Po dobytí Herátu přivedl Šach Ismail s sebou do města Tabríz mnoho umělců a postavil mnoho budov. Žádná z budov, které postavil on a jeho přímí nástupci, se však ale nedochovala. Z paláce šacha Ismaila na severovýchodě města Tabríz dnes zůstaly pouze jen popisy napsané evropskými turisty. Na základě písemností cestovatelů a geografů mělo město Tabríz v různých obdobích více než 150 až 300 mešit. Dnes se v tomto městě dochovala jen hrstka historických mešit z minulých století, mezi nejvýznamnější historické mešity města Tabríz patří Mešita Mistra a Učedníka, Mešita Ismail Khale Oghli, Mešita Thiqa al-Islam, Mešita Jame, mešita Haj Safar Ali, krále Hassana, mešita Khazeena, mešita Dal Zal, mešita Seyyed Al-Muhaqqeen, mešita Sahib Al-Amar (Šach Tahmasab I), mešita prince, mešita Sadeghieh, mešita Zahiriya, mešita Ali Shah, mešita Kazimieh, Modrá mešita, Mujtahidova mešita, mešita Maqbarah, mešita Malabashi, mešita Mirzasadeq Agha a mešita Mirza Mahdi Qari. Město Tabríz je jedním z nejvíce prosperujících měst v Íránu co do počtu starých domů. Do roku 2007 bylo ve městě Tabríz identifikováno více než 600 kapitol historických domů. V posledních desetiletích bylo ve městě Tabríz restaurováno mnoho historických domů, včetně domu Kozekanani – na ulici Rastekoche – Ústavnímu muzeu, domu Sharbat Oghli – na ulici Shiqa al-Islam – Kulturního centra Tabrizu a domy Gadaki, Ganjeizadeh a na Behnam ulici. Mnoho dalších historických domů ve městě Tabríz je také restaurováno a renovováno a po restaurování a dovybavení se stanou muzei a kulturními centry. Většina starých čtvrtí ve městě Tabríz se nachází v centru tohoto města Tabríz. Téměř ve všech starých čtvrtích je šířka průchodů velmi malá. Důvodem volby této malé šířky pro průchody bylo ztížení útočníkům při útoku na město Tabríz, aby rychlost a síla útočníků pronikla a dosáhla od hranic města do centra a dalších částí města, ve městě Tabríz se sníží a obránci uvnitř města Tabríz tak budou mít dostatek času na reakci. Ze starých čtvrtí města Tabríz můžeme zmínit zejména čtvrti Dohchi, Nobar, Khayab a Amirkhiz. Úkolem současných záležitostí města Tabríz, včetně dohledu nad městskou výstavbou, rozvojem města a městskou dopravou, je magistrát města Tabríz v čele se starostou tohoto města. Starosta města Tabríz je pravidelně jmenován městskou radou tohoto města Tabríz, kteří jsou voleni přímým hlasováním občanů města Tabríz. Sídlo městkého magistrátu města Tabríz se nachází v budově městského paláce Tabríz, který byl založen tehdejším starostou - Haj Arfa-ul-Molk Jalili - a je považován za jednu z historických budov a symbolů tohoto města. Sadegh Najafi je od října 2012 ve vedení města Tabríz. Obec Tabríz je první městská instituce v Íránu, která byla založena jako „obec“ v Tabrízu. Qasim Khan Amirtoman (guvernér), absolvent francouzské univerzity „Saint-Sir“, byl prvním starostou města Tabríz, který poprvé v zemi v tomto městě Tabríz založil olověnou tiskárnu, elektrické světlo, tramvaj a telefon. Také v roce 2009 byla Shifeta Badr Azar jmenována jako první starostka v historii města Tabríz do funkce okresu 6 tohoto města Tabríz. Rádio Tabríz, které vysílá na krátkých vlnách 1026 kHz, FM 94 MHz a satelitní síti Badr, zahrnuje zpravodajské, společenské a kulturní programy. Většina pořadů Radia Tabríz se zaměřuje na Tabríz a východní Ázerbájdžán a většina jeho pořadů je v ázerbájdžánském jazyce. Tabríz TV byla otevřena se 100wattovým vysílačem. Později byla Tabríz TV sloučena se změnami v provinční síti se spuštěním provinční sítě Východoázarbajdžánské centrální televize. Město Tabríz, zejména po éře ústavy, bylo místem pro tisk a vydávání různých novin a zpravodajů. Mezi vydanými historickými novinami jsou noviny Anjuman, které vydávala Státní a provinční asociace Tabríz. Dnes ve městě Tabríz vycházejí noviny jako Mehd Azadi a Ark noviny.

• Kvalita: NQ LQ
• Zverejnené: 23.4.2023 20:05
• Krajina: Irán 🇮🇷
• Páči sa: 67% (3 hlasov)
• Obľúbené: 0
• Komentárov: 0
• Dľžka: 4:47
• Kategória: ľudia
• Tagy: mesto, město, mestá, města, tabríz, tabriz, irán, írán, iránska islámska republika, íránská islámská republika, východný ázarbajdžán, východní ázarbajdžán, reza šach, kostol svätého štefana, kostel svatého štěpána, modrá mešita, budova tabrízského magistrátu, tabrízský bazar, mauzoleum šahíba al-amra, mausoleum šahíba al-amra, múzeum koránu a rukopisov, muzeum koránu a rukopisů, múzeum kobercov, muzeum koberců, veža hasičskej stanice, věž hasičské zbrojnice, ústavný dom, ústavní dům, hotel pars, veža šahran, věž šahran, hotel laleh park, kordaštov komplex, kordaštův komplex, elgoli, qajar, muzaffar al-din šach qajar, qara qoyunlu, ag qoyunlu, lotf 'ali khan, agha mohammad khan qajar, šach tahmasab safavi, stepanos mokhtiarian, seyyed ali mohammad bab, nizam al-din tabrizi, khatib tabrízí, diwan hamasa, taj al-din tabrizi, mullah qasim anwar, mulla rajab ali tabrizi, badi al-zaman tabrizi, seyyed mohammad hossein tabatabai, sheikh abdul hossein amini, al-ghadir, seyyed hassan taghizadeh, seyed ahmed kasravi, mohsen hashtroudi, hossein kazemzadeh, hossein shaarhrymmham, yaqut hamavi, maajm al-beldan, pahlavi, mustafa momeni, encyclopaedia of islamic world, ghanbarabad, harun al-rašíd, kara koyunlu, reza memaran benam, sargona ii., yaquba bin uzun hasana, mohammad reza memaran benam, atropates, darius iii., diodorus, quintus curtius, mansour abbasi, mutawakkul abbasi, motahar bin tahir moghadsi, ibn khordadbah, ahmad ibn yahya balazri, sultán mahmud z ghaznavi, ibn khaldun, hafez, a hafiz-i abru, šanb ghazan, rašidi quarter, marco polo, ag qoyunlus, safavid šach tahmasab, tahmasp i., abbás mirzá, abbás mirza, abbas mirza, princ abbás mirzá, princ abbás mirza, princ abbas mirza, princ eristov, generál eristov, sattar khan a bagher khan, sattar chán a bagher chán, mohamed ali šach qajar, šejk mohammad khayani, ismail nawbari, reza khan, reza chán, seyyed zia, major lahuti, major lahouti, seyyed jafar pishevari, mohammad ali tarbiat, haj arfa-ul-molk jalili, shifeta badr azar, mehd azadi