Dnes 23.1.1879 výročí útoku Zuluů na základnu Rorke´s Drift

Když na britskou základnu Rorke´s Drift dne 23.1.1879 zaútočilo čtyři tisíce zulujských bojovníků, na základně bylo všeho všudy pouze jen pouhých 155 britských vojáků.

Roku 1878 koupil švédský protestantský pastor Otto Witt od vdovy po irském obchodníkovi Jimu Rorkeovi jeho obchodní stanici na hranicích britského afrického protektorátu Natal a samostatného království KwaZulu, aby ji proměnil v centrum pro šíření křesťanské víry mezi Zuluy. Misijní stanice Rorke´s Drift (Rorkeův brod) ležela na úpatí hory Oskarberg (Shiyane), necelé dva kilometry jižně od brodu přes pohraniční řeku Buffalo River (Mzinyathi).

Po vypuknutí britsko-zulské války v lednu 1879 zabrala stanici britská armáda, která ji využila jako zásobovací základnu pro svou armádu. Generálporučík Frederic Augustus Thesiger baron Chelmsford, velitel jedné z britských vojenských kolon, dal v misijní kapli zřídit proviantní skladiště a ve Wittově obytném domě polní nemocnici. Provoz skladiště zajišťoval asistent komisaře odboru armádního zásobování a dopravy Walter Alfonse Dunn se dvěma podřízenými, k nimž patřil zastupující asistent James Langley Dalton (1833–1887), jinak bývalý seržant 85. pěšího pluku a veterán s třiceti lety vojenské služby. Polní nemocnici s 36 nemocnými příslušníky různých jednotek měl na starost vojenský lékař major James Henry Reynolds se třemi příslušníky sanitní služby.

Když na britskou základnu Rorke´s Drift dne 23.1.1879 zaútočilo čtyři tisíce zulujských bojovníků, na základně bylo všeho všudy pouze jen pouhých 155 britských vojáků, včetně 36 nemocných a raněných léčících se v tamní nemocnici. Z vypětím všech sil nakonec základnu před mnohonásobnou přesilou nepřátel se jim podařilo ubránit. Jedenáct obránců Rorke´s Drift bylo vyznamenáno Viktoriiným křížem, pět obdrželo Medaili za vynikající chování.

Během krátké porady, jíž se kromě Charda a Bromheada zúčastnil také zásobovací úředník Dalton, přesvědčil tento bývalý seržant oba poručíky, že pokus o evakuaci by vzhledem k nepřátelské přesile nevyhnutelně skončil katastrofou. Jediným řešením podle něho bylo, bojovat na místě a využít tak větší palebné síly britských pušek Martini-Henry. Nicméně ale poněvadž měli všeho všudy pouze jen pouhých 155 mužů (včetně 36 nemocných a raněných) si poručík Chard uvědomil, že celý areál ubrání jen těžko. Dal proto mezi skladištěm a nemocnicí urychleně vybudovat z beden sucharů příčné přehradné postavení, které rozdělilo základnu na dva samostatné opěrné body. A zkušený veterán Dalton nechal pro jistotu (byť v rozporu s platnými předpisy, které něco takového striktně zakazovaly) předem otevřít padesát beden s municí. A to zulujských bojovníků bylo asi 4 tisíce…

Zhruba v 16:30 zaútočilo asi 600 zulujských bojovníků na jižní stranu misie. Dostali se na padesát metrů k opevnění, pak se jejich útok zhroutil v soustředěné palbě obránců. Další válečníci opakovaně a masově útočili na severní stranu základny. Zde se vyplatila Daltonova prozíravost, s níž nechal před bojem otevřít dostatečný počet beden s municí. O přísun střeliva na palebnou čáru se staral kaplan Smith, který je vojákům roznášel na stanoviště, napomínaje při tom ty z nich, kteří si v zápalu boje ulevovali drsnými kletbami a ohrožovali tím spásu svých duší. Pušky Martini-Henry se totiž při rychlé palbě přehřívaly a následně zasekávaly, takže se jednotlivým zulským válečníkům občas podařilo proniknout až za opevnění. Poručík Bromhead proto vyčlenil několik vojáků, kteří v takových případech zasahovali nejen kletbami, nýbrž i nepoměrně účinnějšími bajonety...

Zulští střelci obsadili mezitím skalní římsu na úpatí Oskarberku a začali ostřelovat vnitřek základny. Přestože byli vyzbrojeni jen starými předovkami, několik vojáků zabili a několik, včetně asistenta Daltona, zranili. Přibližně v 18:30 se proto poručík Chard rozhodl opustit otevřený prostor mezi budovami a stáhnout se za příčnou zeď z beden se suchary. V té době už střecha nemocnice hořela a on měl patrně za to, že její obránci (včetně 11 pacientů, kteří v ní ještě zůstali) jsou mrtví. Naštěstí se mýlil. Šest vojáků určených k obraně nemocnice (Alfred Henry Hook, Robert Jones, William Jones, John Williams, Joseph Williams a Thomas Cole) se teprve kolem 19:30 pokusilo zachránit zbylé pacienty a hořící nemocnici opustit. Potýkali se při tom nejen s divoce útočícími Zuluy, ale také s problémem, že většina místností nebyla vzájemně propojena a vcházelo se do nich zvenčí. Pokud tedy chtěli ustoupit, museli bránit dveře, současně probourávat ve stěnách únikové otvory do sousedních místností a vynášet jimi pacienty neschopné chůze. Ústup se nakonec podařil čtyřem z vojáků. Všichni čtyři přeživší pak, dostali vyznamenání Victoria Cross, zbylí dva Joseph Williams a Thomas Cole padli. Stejně jako osm z 11 pacientů...

Vzhledem ke vzrůstajícímu počtu raněných zřídil doktor Reynolds přímo na verandě skladiště provizorní ošetřovnu, z níž se lehce ranění vraceli rovnou do palebné linie, zatímco někteří těžce ranění jim alespoň vsedě nabíjeli zbraně nebo podávali náboje. Plameny hořící nemocnice osvětlovaly předpolí obranné linie a usnadňovaly obráncům mířenou střelbu. Vzhledem k pokusům nepřítele zapálit také střechu skladiště, dal před ním poručík Chard vybudovat z pytlů s kukuřicí improvizovanou pevnůstku, do níž byli uloženi ranění a která měla případně posloužit jako místo posledního odporu.

Když nemocnice dohořela, podařilo se v nastalé tmě Zuluům proniknout do kamenné ohrady na severovýchodním rohu skladiště a donutit její posádku k ústupu do zmenšeného hlavního postavení. Intenzita jejich útoků však začala polevovat. To umožnilo Chardovým mužům podniknout výpad k troskám nemocnice a odtáhnout odtamtud zapomenutý vůz s pitnou vodou, kterou naléhavě potřebovali ranění. Ostřelování britských pozic pak trvalo asi do 04:00, ale další útok již nepřišel. K velkému štěstí obránců, jimž v té chvíli z původní zásoby 20 000 nábojů zbývalo pouhých 900, tedy asi sedm nábojů na každého ze zbývajících bojeschopných mužů...

Místo pokračování v boji se Zuluové ještě za tmy stáhli od misie na jihozápadní svah Oskarbergu, kde vyčkávali do rozednění. Při pohledu na tuto hrozbu dal poručík Chard opravit obvodové barikády, strhnout doškovou střechu skladiště a posbírat zulské zbraně v předpolí. Jeho unavení vojáci se bez reptání pustili do práce, pozorováni při tom stejně unavenými Zuluy, kteří nakonec krátce po 08:00 zmizeli za obzorem. Bylo po boji. V areálu misie a v jejím blízkém okolí se našlo 351 mrtvých Zuluů, počet raněných se odhaduje na 500 - 800, z nichž většina pravděpodobně svým zraněním podlehla později. Ze 155 britských obránců patnáct padlo, sedmnáct bylo těžce raněno, dva z nich smrtelně. Lehké zranění, tedy takové, které umožňovalo další bojovou činnost, utrpěla většina ostatních...

Jedenáct obránců Rorke´s Drift bylo vyznamenáno Viktoriiným křížem, pět obdrželo Medaili za vynikající chování. Reverend Smith, jenž si za své obětavé roznášení střeliva vysloužil od vojáků přezdívku "Munice Smith", jako civilista žádné vyznamenání dostat nemohl. nicméně armádou nabídnuté systematizované místo stálého vojenského duchovního neodmítl...

• Kvalita: Full HD HD NQ LQ
• Zverejnené: 23.1.2024 17:19
• Krajina: Spojené kráľovstvo 🇬🇧
• Páči sa: 100% (2 hlasov)
• Obľúbené: 0
• Komentárov: 0
• Dľžka: 3:32
• Kategória: ľudia
• Tagy: rorke´s drift, základna rorke´s drift, základňa rorke´s drift, rorkeův brod, rorkeov brod, otto witt, jim rorke, natal, protektorát natal, kwazulu, království kwazulu, zuluové, zluluovia, kmen zulu, oskarberg, shiyane, buffalo river, mzinyathi, baron chelmsford, dalton, james dalton, dunn, walter dunn, reynolds, james reynolds, bromhead, chard, martini-henry, alfred henry hook, robert jones, william jones, john williams, joseph williams, thomas cole, victoria cross, reverend smith